Okamžik hry

Člověk bojuje proti nejistotám a bojuje proti své nedůvěře. Nedůvěřuje si proto, že nezná situaci, ve které se vyskytuje. Nedůvěru rozbíjí hra. Jestliže on tancuje, mohu tancovat i já. Jestli on to neumí a tancuje, tak já, i když to trošku umím nebo to vůbec neumím, tak se o to taky můžu pokusit. Je tam prostor pro zbavení se strachu a nastolení hry. Hra je nejdůležitější nástroj pro vývoj sebe sama.

Ať už pro myšlení, pro logiku, anebo pro prožitek a pro tancování. Když skupina dává prostor hře.
Když se spontánně tancuje, rozeznáme, kdy člověk jen tak hýbe rukou a nohou, protože hraje hudba, a nebo když si začne hrát.
Ve chvíli, kdy si začne hrát, ve chvíli kdy se začne hrou a pomocí pohybů vyjadřovat, tak je jeho tanec úplně jiný. Je najednou naplněný, je hezký. Je tam krása. Nebo je tam energie, nebo je tam prostě něco.

Není tam ten automat, který opakuje pohyby pořád dokola jenom proto, aby ztratil nadbytečnou energii, je tam něco víc. Ve chvíli, kdy si začne hrát, je tam něco víc. Nejdůležitější je to, že energie v místnosti se hýbe, že mysl je atakována pohybem.
Najednou je to správné, všichni tancují, tak je to správně. Teď je potřeba tancovat. Ve chvíli, kdy nebudu tancovat, vybočím z řady.
Je dobré umět vybočit z řady, ale pro tuto situaci je to nevýhodné. Když člověk neumí například tancovat, neví jak v sobě najít vnitřní pocit pro pohyb a pro tanec. Ale podléhá skupině a skupinovému rytmu, podléhá skupinové vůli a touze .
Neni vhodný individuální čin, tak člověk musí dělat to, co dělá jeho skupina, a když skupina tancuje, tak on se o to musí pokusit.

Pokus o tanec je hrou. Hraje si, že tancuje. Hraje si, že umí tancovat.
A najednou je normální tancovat, najednou je normální si s tím hrát, sebevyjadřovat se. A to je veliký krok dopředu.
On z toho vědomí, že je normální třeba sedět za počítačem nebo sedět u televize nebo číst si knížku, nebo že je normální nedělat vyjadřovaný pohyb, tak se dostane do vědomí, že je normální ho dělat.
Že to je vhodné a že to je hezké a že to má nějakou hodnotu, a že ho to může k něčemu dovést.
Ten osobní zážitek hry.
Toho, že to je i pro něj možné, a že to je i pro něj normální, a že to může být příjemné, a že to může být dokonce extatické a zvláštní, a že mu to může přinést do života něco, co normálně není schopen zažít nebo co v životě nemá.

Od té chvíle je k tanci otevřený. Od té chvíle je otevřený si hrát.