Mohendžodáro - opravdový ženský tanec

(přepis rozhovoru) V městě Mohendžodáru byl velký kult bohyně matky, velký kult ženského principu. A proto z tohoto období doteď čerpáme zdroje pro ženské tance, ženská cvičení. Nebylo to jenom tam, víme třeba že Egejská civilizace, Kréta, celá ta středozemní oblast, i ta původní egyptská, i ta Starořecká, tam bylo velké množství ženských bohyň, a velké množství ženských jako bohů.

Víme, co to jsou ženské hodnoty. Vcítit se do druhého, prožívat, být ve svém těle. Tělo je nástroj ženy, ženskou hodnotou je také pozornost k životu. Všimněme si, že muž umírá dříve než žena.
Nelze to vysvětlit jenom tělem. Já se domnívám, že to je i vědomím. Že muž bojuje, je blízko smrti. Boj a smrt mají k sobě blízko. Když bojuji, jednou vítězím, ale někdy musím prohrát. A ten prapůvodní boj znamená, že když prohraji, tak budu sněden nebo zemřu, budu obětován, zahynu.
Původní boj byly dvě varianty, buď zvítězím, a nebo budu poražen.
Vítězit znamená mít veškerou moc, být poražen znamená ztratit svůj život. Je tam vědomí k životu, proto žena je třeba i daleko praktičtější v životě.

Neumírá tak často. Nejen že má takové tělo, ale má vědomí k životu. Pro ženu je důležité, že žije, protože sleduje své děti. Její život má smysl, protože dává pozornost svým dětem, dává pozornost životu.
Jsou muži, kteří už na konci svého lidského života nemají pro co žít.
Ale žena má většinou vždy pro co žít. Takže pozornost k životu, to je potřeba, ze které se potom ženský tanec rodí.

Tanec jako takový je ženská aktivita, protože to je tělesná aktivita, člověk jde do těla, je to aktivita, která pracuje s krásou, žena dává pozornost svému tělu, dává pozornost životu, dává pozornost kráse. Mohendžodáro je zároveň město, ke kterému se ať už pravdivě nebo nepravdivě vážou různé techniky, různá cvičení a různé tance.
My shodou okolností v Lažánkách dáváme velkou pozornost těmto ženským principům, ženským tancům.

Jak to v sobě objevit? Jak to v sobě probudit? Pro normálního civilizovaného člověka je obtížné to v sobě probudit, protože neví, co to je to "TO".
Jak má on něco probudit, když neví, že to je vůbec možné a neví, co má probudit. On to nezažil.
Jak má napodobit něco tancem, když nemá předmět napodobení, když nemá zkušenost.
Nemohou tu být ženské tance, když je tu málo intimních chvil, málo intimního vykládání člověka s člověkem, málo intimního spočinutí, pár přátel, kteří jsou spolu.

Náš život je příliš mužský, víme, že tam je: prodat nějakou věc, prosadit se. Meditace jako taková je ženský princip. Cestou k opravdovému ženskému vnímání, k tomu jak být ženou, pro muže jak být vnitřní ženou, jak se vyjadřovat tancem a vyjadřovat svoje ženství, tak tou cestou musí být meditace.

Ponořit se do sebe, ponořit se do toho co jsem, co prožívám. Objevit to, že existuje nějaký prožitkový svět. Toto je možná ten mistrovský klíč, objevit v sobě prožitkový svět.
Ve chvíli kdy objevím, že existují prožitky, a že to není jenom nějaká literární větička, že to není jenom něco z románů a něco z televizních novel, že to opravdu existuje uvnitř člověka, že skutečně může člověk prožívat. V té chvíli, když to člověk objeví, tak to chce vyjadřovat.
Protože vyjadřování se do toho dostává, posiluje to, a to je ten zdroj pro opravdový vnitřní tanec a pro ženský tanec. Určitě napodobování a předehrávání je to, co dítě dělá, když se chce naučit tomuto světu. Určitě to je ten základní nástroj. Než se člověk něčím stane, tak to musí napodobit.
Chce-li se stát prezidentem, tak si nejdřív musí o tom prezidentovi třeba něco přečíst, mě zaujme třeba role prezidenta, co prezident dělá. Nebo role zpěváka, to je daleko jasnější.

Vždyť to říkají ti nejlepší zpěváci, že oni napodobovali nějaký svůj idol, učili se tancovat s tím, že chtěli tancovat jako někdo, a teprve potom, někdy časem se našli a vyvinuli nebo rozvedli to, co dotyčný zpíval. A nebo ani nechtěli zpívat jako něco, ale chtěli zpívat a zažívat tu situaci, dospělý běžně lehne do koupelny do vany a zpívá, a v té chvíli kdy zpívá, protože ho nikdo nevidí, i když neumí zpívat, tak je ochoten připustit, že je třeba v La Scale nebo že je na velkém rockovém koncertě a velké davy mu dávají pozornost.
A když běží třeba nějaká zpěvácká soutěž, tak si dokáže představit, že je na tom místě, takže tím předehráváním, napodobováním se dotyčný dostane do kontaktu s předmětem té činnosti.
Musí překonat to, že pakliže má pro to malý talent a pokud je to v něm hodně uzavřeno, velké období nejistoty, aby se to v něm probudilo.
Takže ať napodobuje, ať si s tím hraje, ať si představí že je nejslavnějším zpěvákem, tanečníkem nebo čímkoliv, ať tomu uvěří aspoň na dvacet sekund, na minutu, na půl dne, ať tomu uvěří sám, a to uvěření se potom stane realitou.