Tanec jako polaritní provokace

(přepis nahrávky rozhovoru) Určitě je potřeba v dnešním člověku probouzet všechno základní, v dnešní době je potřeba ho neustále vracet k těm základním lidským situacím, a podívat se na ně opravdu bez příkras, zemitě, hole.

Já bych řekl zrušit (pro malou chvíli nebo pro jeden den) víkend, zrušit veškerou kulturu, zrušit veškeré vymoženosti, a podívat se jak to prožíval člověk, který neměl k dispozici tu vymoženost, neměl k dispozici svázání nějakými zvyklostmi.
Dá se říct, že v dnešní době vůbec mizí tanec jako takový, a pokud je nějaká příležitost tancovat, tak je to příležitost hodně vymezená, hodně něčím limitovaná. Pokud jsou to plesy, tak je to tanec, kdy se člověk v přesných figurách může ukázat.
Kdykoliv, kdy by ty přesné figury měl opustit, tak to není vhodné nebo může překážet jiným tanečníkům, je pro něj obtížné do takových přesných figur vnořit sám sebe.

Většinou je to příležitost nějakého společenského setkání nikoliv příležitost pro potřebu bytostnou. Dá se dokonce říct, že potřeba tancovat a vyjadřovat se, je hodně podobná nebo hodně blízká potřebě žít.
V dnešní době není moc příležitostí, a tak když v Lažánkách otevřeme prostor pro pohybové sebevyjádření, ze začátku obvykle člověk neví, co má dělat, ale pak se v něm dříve nebo později probouzí radost, probouzí se v něm nějaký nový pocit. Tomuto pocitu někteří lidé kladou dlouhodobý odpor. Setkáváme se s tím, že naše meditace, které jsou postaveny na pohybu a na tanci jsou pro takového člověka něco jako skákání.
Dá tomu nějaký název, za kterým je vidět nepřijetí nebo odsudek a ten člověk nechápe, že mu něco základního chybí. Je to něco jiného, než když člověk neumí tancovat, neumí se sebevyjadřovat, neumí najít radost v tanci. Děláme programy, aby se našel v pohybu, v energii, aby se našel v životě. Je to modelově, když se člověk najde v pohybu, najde se i v životě.
Pokud se žena nenajde v životě, tak potom těžko může mít vztah k intimnímu tancování, těžko tady mohou být nějaké opravdové ženské pohyby, ženská cvičení, ženské tance.
Pokud není jang naplněn, to vnější vyjádření, tak není naplněn ani jin, a dokonce se dá říct i naopak, že jang nemá z čeho čerpat.

Polaritní provokace je vynikající energie pro tancování.
Když je muž před ženou a žena před mužem, kdy muž chce v pohybu ukázat, jak je silný, jak je mladý, kolik má energie, kolik může (když to zase vrátíme k té základní situaci) ulovit, jak může ženu ochránit. A žena když může ukázat, že je mladá, že je schopná porodit hodně dětí a že má krásná prsa a hezký zadek, že je zdravá a krásná. Když to v tanci projeví, tak je to to nejpřirozenější, co může být, vrací se k tomu nejživějšímu základu, začíná vnímat, že je ženou a muž začíná vnímat, že je mužem. Provokace jednoho druhým dává prostor polaritě.
Když je muž opravdu mužem, tak nabije ženský tanec, a když je žena ženou, tak nabije mužský tanec. Je otázka, do jaké míry je vhodná příležitost, jak je rytmický tanec.
Rytmus spíše podporuje mužské tance a melodičnost a emotivnost zase podporuje ženské pohyby, ženské tance. Ale i tak, polarita vzájemně působí na sebe, vzájemná provokace, přiblížení se.
Muž přijde k ženě, podívá se jí z očí do očí, podívá se na její ňadra, ukáže sám sebe, ukáže svůj sval, zároveň třeba napodobí ženu, aby ji vyprovokoval, a zase se vrátí do mužské role.

Vzájemná provokace, ať už je přesně svázaná nějakými konkrétními figurami, a nebo je to improvizace, hra, vytváří veliký prostor, protože je to napodobení zase té každodenní činnosti, zase se vracíme k podstatě. Žena napodobuje sebe jako ženu při tanci, v jednom pohybu je nekonečně mnoho každodenních činností a ženských projevů.
Stejně tak muž zhušťuje mužství v tanci a vzájemně se provokují, vzájemně se vybízejí, a to vybízení a polarizování zase odpovídá každodenním situacím, že muž potkává ženu a žena potkává muže a my si uvědomujeme velice dobře, kdo v místnosti je muž a kdo v místnosti je žena.
V tanci se vracíme k tomu co známe, je to velký prostor pro tanec, je to vyjádření svých potřeb.

Mezi tím vším, čím ho nabijeme.
Tanec může být formální, otravná aktivita, kterou budeme rádi, že máme za sebou a půjdeme na pivo, a nebo to může být božské splynutí s vesmírem. Tanec je prostředek, je to pomůcka, příležitost.
Základní otázka je, zdali tuto příležitost umíme využít, zdali na ni nezapomínáme. Souvisí s tím i to, že prací s tělem jsme blízko sobě. My říkáme "jsme v těle", a nebo "nejsme v těle".
Člověk když je v těle, tak je hodně se sebou, protože co máme k dispozici během tohoto života?
Máme k dispozici své tělo. Naše tělo je nositelem našeho života. Alespoň tím základním. Bez našeho těla bychom se nikam nedostali, ani bychom na nic nepřišli. Naše tělo potřebujeme.

A když jsme v tanci, tak jsme v těle. A čím více jsme v tanci a ve svém těle se svými vlastními pocity, tím více je to zdravější, tím více je to prospěšnější pro člověka. Základní otázkou je, proč nejsou ženské tance, proč je málo ženských pohybů, proč je málo ženství v naší společnosti.
Jak dát ženám takový podnět nebo směr, jak se stát ženami, jak cítit svoje ženství, a jak to třeba i najít pomocí tance nebo pohybu? Existuje cvičení, kde jsou tance v sestavách zakódované, které mají vztah k městu Mohenžodáru.