Tanec jako nápodoba běžných prací

Prapůvodně ženská a mužská potřeba tancovat vychází z jiného způsobu života, z jiného druhu činnosti. Jestliže žena se dříve starala o krb, dělala jakési primitivní domácí řemeslné práce, tak pokud tancovala, napodobovala to co znala - rození, kojení, napodobovala ženské práce.

Byl tam více přítomen člověk, více přítomen cit, více přítomno jakési sdílení, matka aby mohla své dítě nakojit, to dítě je u ní blízko, je tam takový hluboký intimní kontakt. Ten se do toho tance samozřejmě promítá.
A ten muž, on potřeboval úplně jinou energii. On potřeboval být silný, potřeboval uběhnout velkou dálku, potřeboval mít sílu, aby někoho zabil, potřeboval se zbavit strachu, takže zákonitě ten jeho pohyb musel být jiný. I ta jeho potřeba musela být jiná. V dnešní době je většina tanců mužských.
Já nevidím tanec, který by vyhovoval ženě v té archetypální podobě. Všechny pohyby dnešních tanců jsou spíše jangové, spíše bojové, spíše mužské.

Rozebíráme něco, co lze rozebrat jako jangový tanec a jinový tanec. Anebo také tanec, který je vhodný pro ženu a tanec, který je vhodný pro muže.
Také se můžeme ptát proč ženy tancují teď tak jak tancují, co postrádají, proč muži tancují tak jak tancují, proč ty tance jsou takové jaké jsou. Když to budeme chtít rozebrat, tak vůbec ta situace, že někdo se ukazuje, je spíše jangová. Je to veřejná situace, situace, kdy člověk dává sebe v šanc, není to intimita rozhodně.
Taky dá se říci, že hodně ženských tanců bylo pro taková ta intimní setkání, třeba když Heterat tancovala pro svého zákazníka, nebo žena tancovala pro svého milého, jeptiška tancovala pro Ježíše Krista. Kdykoliv je navedena ta intimnější situace, třeba málo lidí, to prostředí je intimní, nebo je noc, tak tam je prostor pro ten ženský tanec, tam je prostor.
Takže máme několik zajímavých témat. Jedno téma je, že všechny tance jsou na veřejnosti, na velké slavnosti, tak zákonitě mají tendenci se projevovat jako více jangové, tedy jako více mužské tance.
Tou situací je to nabito. Ve chvíli, kdy je příležitost býti spíše ve tmě, spíše v intimitě, spíše pár lidí, spíše blízko než daleko od sebe, tak je to velký prostor pro ženské tance.
Teď se možná dostáváme k jádru věci, že daleko víc, nekonečně daleko víc je těch tanců, kde je plno světel, a velké množství lidí a hodně hluku, se všemi těmi mužskými jangovými atributy, a daleko méně, téměř vůbec nejsou ty tance intimní. A taky všechny tance, které se muž i žena učí, kdykoliv, z velké většiny jsou určeny pro veřejné ukázání se, nejsou určeny pro tu intimní radost.
V tom je prostě zásadní rozdíl. A je to poznat i na těch pohybech. V současné době, kdy se žena pohybuje, tak se nepohybuje v těch tancích jako žena.
Má tam veliké množství mužských gest, anebo když tam není mužské gesto, tak je to ženské gesto, ale s jakousi mužskou náplní.

Všechny ty aerobiky zmíněné, power jóga, dokonce bych řekl i břišní tance, ačkoli možná dříve měly více ženskou povahu, tak je to jakoby tanec určený pro muže, bylo to v Egyptě, pro ty Egypťany je to součást kultury, ale zároveň je to trošičku na pomezí, je to ještě slušné, ale je to na pomezí slušnosti, je to takové když jsou muži svědky takového tancování, tak se cítí jakoby malinko že překračují to každodenní tabu, přece jenom je to něco co zůstalo v té kultuře egyptské a zůstalo to v tom muslimském povlaku egyptské kultury, řekněme to tak, jako takový pozůstatek něčeho, co tam dříve bylo.
Tak dokonce i tyto tance jsou více jangové, než si myslíme.