Gesta, jangový - jinový tanec

Napadlo mě, že dřív lidé běžně v životě používali normální gesta. Když někdo se zeptal na cestu, kam jít do té nebo jiné vesnice, tak dotyčný sice řekl nějaké slovo, ale většinou ukázal na to místo. Dokonce se třeba i nakročil.

Nebo dokonce když se náruživě někdo bavil se svým sousedem o tom, co zažil, co se mu stalo včera, tak ukázal co se mu stalo včera, třeba že spadl, ukázal jak spadl nebo že ho bolela hlava, ukázal kde ho bolela hlava. A já bych řekl, že to je proto, že dlouhá léta lidé se vyjadřovali pohybem i v každodenní komunikaci. Dovedu si představit třeba středověká náměstí a trhovce, to byly velké výstupy, upozorňování na sebe. Ten člověk, aby na sebe upozornil, musel vstát, ukázat na sebe, ukazovat na ty lidi, poutat na sebe pozornost, ukazovat zboží, strašná spousta fyzických aktivit, fyzických gest.
To je jeden z důvodů, proč se lidé stydí, dnešní život je více v těch myšlenkách.
Lidé se více vyjadřují slovy, internetem, mobilem a nemají ten osobní kontakt tolik a navíc v tom osobním kontaktu daleko méně používají gesta. Dá se říci, že to jejich vědomí, i mysl a mozek trpí tím, to je jeden z důvodů proč lidé potřebují tancovat a proč jim to taky nejde. Trpí omezenými způsoby pohybu. Na našich školách máme cvičení, které se jmenuje Cvičení na stimulaci mozku.
Není to nic světoborného, nikde jsem to v literatuře zatím neviděl. My jsme si to vymysleli, tento způsob.
Ten je v podstatě na principu dětské hry, že člověk neustále mění tvary svého těla, jednou má hlavu dole, jednou nahoře, jednou dá ruku tam, úplně totálně nesmyslně vytváří ten pohyb. Tělo se vlastně teprve zpátky učí vrátit se k té tělesné kreativitě, a ta tělesná kreativita dává impulsy kreativitě myšlenkové, mentální, duševní, duchovní.
V dnešní době se lidé hodně pohybují jako stroje. Taky proto je tolik tanců, které jsou strojové. Tolik těch strojových pohybů, že ztrácí se, totálně se ztrácí tanec jako vyjádření svého nitra. Toto je ještě taková zásadní věc, že aby se člověk naučil tancovat, tak on potřebuje tancovat bez pravidel, bez rituálů.
Potřebuje zažít tu radost volného pohybu, nekonečného prostoru. Já to mám také strašně rád, když mohu jít do meditačního sálu, nikdo tam není, teď si pustím tu hudbu, sám pro sebe v tom velkém prostoru si užiji.
Pustím se do toho, třeba tam skáču, válím se po zemi, je mi to úplně jedno, ale zažiji tu krásu, jak to tělo si hraje.
A podle mého názoru a podle mých zkušeností člověk potřebuje tyto zážitky než je ochoten srozumitelně a plynule se ponořit do nějakého strohého rituálu třeba spartakiádního typu.

Nejdřív musí být naplněna ta jeho potřeba svobody toho pohybu a sebevyjádření. Dalo by se to přirovnat ke dvěma zcela odlišným tancům. Představme si dva typy tanců a dvě situace. Černošskou vesnici, bubnování a černošská vesnice spontánně tancuje. Není ani nějaký velký svátek, není ani něco co by bylo podle nějakých kmenových tradic, prostě se bubnuje a lidé tančí.
Určitě se tam promítají kmenové zvyky to toho pohybu, určitě se tam promítá spousta věcí, ale principielně je to pohyb na buben, tělo se vyjadřuje pomocí zvuku bubnu. Dovedeme si to představit, může to být hodně extatický tanec.

Ruce se vyhazují, může se skákat všelijak, je možné se i válet po zemi. Dokonce pokud by to byla nějaká závažnější slavnost, tak dokonce to může být takový extatický tanec s velkým vytržením. Je to takový tanec, kdy to tělo zaujímá všechny prostory. Vlevo, vpravo, dokonce chaotický, zaujímá všechny prostory, dolů, nahoru.
Toto je i u tance sebevyjadřovacího. A nyní to srovnejme třeba s takovým japonským tancem, totálně uměřeným, malé gesto, každý detail pohybu malíčku je přesně dán. A zajímavé je, že v každém tom tanci se člověk může cítit dobře. Každý tanec ho dovede někam jinam. Ten první, černošský (toto rozdělení je pouze pro tento rozhovor), vede k tomu, že se člověk vyjádří totálně, vyjádří totálně tu svobodu, vyjádří emoce, velké emoce, také bubny se používají na katarzi, na katarzní vyjádření emocí.
Ale je to takový jangový tanec, on Tě nedovede nikam dál, do nějaké hloubky. A do toho přijde jiný, přesně strohý rituál, třeba ten japonský, a člověk už nemá v sobě ten svár, už nemá v sobě tu velkou emoci, kterou potřebuje vyjádřit, tu velkou radost, může se ponořit do klidné meditace toho rituálu, a najednou ty přesné pohyby ho dovedou někam dál.
Do nějaké úplně jiné, tiché klidné dimenze. Tak já se domnívám, že člověk, aby dospěl k rituálům, potřebuje tu černošskou katarzi, pak může dělat nějaký přesně stanovený pohyb.
A protože dnešní člověk nemá tu katarzi, nemá to sebevyjádření, tak pak všechny tance, které jsou přesně svázané, i když hezké, tak jsou pro něj prázdné.