Potřeba tancovat

Z jakých potřeb tanec vzniká, proč tanec je pro člověka důležitý? Základní důvod je ten, že člověk potřebuje pohyb, potřebuje se odlišit od statizovaného způsobu života a potřebuje vykonávat nějaký pohyb. Samozřejmě že tím pohybem by mohla být i fyzická práce.

Člověku, který fyzicky pracuje, se vyrovnává energie, kterou věnuje nějaké duševní činnosti, nějakému plánování. Tyto dvě složky se vyrovnávají, jakási tělesná aktivita a aktivita duševní. Stále hovoříme o rovnováze mezi duševní a tělesnou činností. Tak to by mohl být jeden důvod, proč člověk má rád tanec. Ale já si nemyslím, že to je ten zásadní důvod. Pro člověka je tanec něco víc než tělesná aktivita. Nabízí to něco člověku více než tělesného. Je to sice tělesná aktivita, člověk dělá nějaké kroky, pohyby, ale je to jenom základ pro to podstatné. Důležitá je ta okolnost, v rámci které člověk tyto různé pohyby těla vykonává. Zajímavé je, že některé tance třeba vznikly z pracovních činností.
Třeba japonský tanec „Owala“, tam přímo v těch gestech a tanci a v krocích je zakódován příběh zemědělské práce. A nyní se vlastně dostáváme k tomu, proč je toto něco navíc. Je to takový určitý návrat toho člověka k nějakému všednímu dni, a když je to návrat k všednímu dni, to znamená že už to není všední den.
To znamená, že je to nějaká slavnost. Minimálně to není všední den, když člověk tancuje, tak to není všední den. Potřeba tancovat vychází z potřeby nějakého svátku, z potřeby slavnosti, z potřeby ozvláštnit si svůj život. Anebo také z potřeby vyjádřit svůj život.
Obvykle lidé chodili tancovat třeba každou sobotu nebo neděli, což je jedenkrát za týden, není to každý den. Je to ten rituál toho, že člověk se oblékne nějak jinak než každodenně, jde na nějaké konkrétní místo a na tom konkrétním místě dělá něco, co nedělá každý den. Toto je jakýsi základ, toto je jakási preambule proto, proč člověk potřebuje tanec.
Můžeme tance dělit na tance slavnostní, náboženské, rituální, magické, můžeme se k tomuto všemu dostat, ale ten základ, to co mají všechny společné je to, že rozhodně člověk dělá tělesnou aktivitu a rozhodně má pocit odlišný od pocitu každodennosti. Když je ten člověk skrz ten tanec, hledá jiný pocit, než je pocit každého dne. Je to takové ozvláštnění, je to touha zažít slavnost, svátek, něco zvláštního.

Můj oblíbený film je Řek Zorba. Řek Zorba ve chvíli kdy cítí radost, tak aby ji vyjádřil, začne hrát na strunný nástroj, začne tancovat. On je spontánní. Vytvoří si svoji slavnost ve chvíli kdy cítí tu slavnost v sobě.
Hudba jako taková není podmínkou pro tanec. Člověk nemá příležitost každodenně se vyjádřit tou slavnostní taneční formou. On je to velký rozdíl, vyjadřovat se každodenní všední prací. Všimněme si, že někteří v dějinách lidstva neměli nějaké pestrobarevné činnosti. Když jsem cestoval po Pákistánu, po Indii, Asii, tak jsem obdivoval, jak řemeslníci perfektně ovládají svoji činnost. Třeba pekaři pekli na takové starodávné peci, v takové díře v zemi pekli chleba. Nebo tesaři. Viděl jsem i v této pracovní činnosti veliké kouzlo.
Byly tam pohyby, které byly utvářeny několika generacemi, ale byl to pohyb opravdu každodenní. Ten člověk to dělal dnes a denně, jeho práce se opakovala, obvykle ta řemeslná práce, tak tam člověk opakuje určitý okruh činností, určitý okruh pohybů. Nebo třeba zemědělská práce. Takže tento pohyb pro člověka neznamená slavnost. On potřebuje svůj pohyb ozvláštnit. Taky jsou zajímavé ty tance, které se vracejí k těmto každodenním pracím.
Řemeslníci mají svůj řemeslný tanec. Třeba pro pekaře jsem viděl, že existuje tanec, nebo pro obuvníky, zemědělce. Taky existuje celá škála vegetativních slavností, takže je obrovské množství tanců, které se vrací k tomu řemeslu – setí, sbírání plodů. Takže ta základní potřeba je vrátit se i k tomu, co člověk dělá během roku, a z jiné dimenze, třeba s komickou nadsázkou anebo s jakýmsi kosmickým vědomím, ozvláštnit si ten svůj den. Svým způsobem totéž dělá hudba. Pomáhá, je také sebevyjádřením člověka.
Ale hudba je přeci jen člověku vzdálenější, přeci jenom hudbu tvoří více profesionálové, ale přeci jenom k tomu tanci se dá říct, že to byla taková všelidová záležitost. Že byla vždy otevřena každému. Pokud se objevily nějaké třídy společenské, tak je možné, že tanec byl přiřazen k určité třídě.Že byly tance šlechtické, nebo tance hradních pánů. Pak vlastně tato komunita měla svůj vlastní tanec a jiná ho třeba nemohla tančit. Nebo známe ze slavností Bohyně Matky, že byly tance určené pro ženy a tance určené pro muže. Muži většinou tancovali takové ty bojové, výrazové, jangové tance, ženy oslavné, odevzdané tance.
Ten tanec je hodně blízko tomu člověku. Protože celá staletí se člověk vyjadřoval. Základní je ten ulkus, pocit té slavnosti. Touha něco zažít, něco co dá životu smysl, a hudba je možná taková pomůcka, spouštědlo, něco co naladí emoce, rozproudí emoce. Tanec je nejkrásnější tehdy, když je plný emocí, když je plný významu, když to není jenom nějaká směs pohybů. Člověk se potřebuje vyjadřovat a hudba mu pomáhá ten tanec prožít. A taky dneska to vidíme, že lidé, když je nějaká společenská zábava a ta potřeba je zabita v těch lidech, neumějí najít tu slavnost v tom tanci. Ať už je to světská nebo náboženská, to je jedno, tak hraje hudba a nikoho to nezajímá. Dlouho hraje hudba a lidé nedokážou jít do prostoru a vyjádřit se.
Taky jsou vystresovaní, jsou pod tlakem společnosti, potřebují si dát třeba nějakého toho panáka. Druhá věc je, že tanec jako takový je hodně svázán v dnešní době. A je opomíjen, má svou restrikci, není možné tancovat jak tě napadne, není možné vyjádřit sebe sama pohybem, a už vůbec ne sexuálním pohybem třeba.

Tanec vzešel z potřeby napodobovat, alespoň po formální stránce, určitě tanec je druh napodobování. Lovecké tance - tanečník tančí a v jedné pasáži se stane medvědem, v druhé pasáži se stane lovcem, v třetí pasáži se stane větrem.
Vlastně střihem v tom tanci je schopen jednotlivé prvky toho pohybu dát za sebou, stát se během toho tance energií živlu, stát se energií zvířete, stát se energií člověka, ukázat ještě příběh. A to všechno dělá skrze napodobení, že on napodobuje to co zná ze života.
On to napodobí, ale tím, že tam je ta příležitost, že tam je oheň, že tam je slavnostní shromáždění, se to blíží tomu scénickému. V tom prapůvodním slova smyslu scénické neznamená, že musí být někde vybudovaná nějaká scéna. Scénické znamená, že ten dotyčný, který tancuje, je si vědom toho, že netancuje jenom pro sebe.
Tancuje také pro sebe, pokud si to chce užít, pokud je to slavnost, ale také je vidět, také je přítomen ostatním lidem a ostatní lidé si uvědomují jeho přítomnost. Takže scénické je to proto, že tam je vědomí té příležitosti, vědomí té scény. Že to můžeme tancovat v lese a u jezera, u ohniště...