Sdílení z tantrické školy

Najednou přišlo poznání, že žít se dá i jinak. Svobodně. S úctou jednoho ke druhému. V rovnosti. Že se může žena muži zcela odevzdat a zůstat přitom sama sebou.

Co je Tantra ještě pořád netuším, ale přiblížilo se další tantrické cvičení v Lažánkách, tak jsem se dala do domácího úkolu. Jde to ztuha, vlastně píšu o něčem, s čím jsem teprve začala a čehož následky nelze dohlédnout.
Co mi přinesly první cvičební dny?

Teď, s odstupem téměř dvou měsíců, vidím, že mi vrátily alespoň zčásti sebeúctu. Ukázaly ženu jako bohyni a muže, který má úctu k ní a k její plodivé síle a vyživující schopnosti. V mém životě byly skutečnosti vždycky jinak. Žena se musela muže vždy bát, neboť na něm byla materiálně závislá a také na něm závisely její děti, musela muže vždy poslouchat a dělat vše, co jí přikázal, vše - bez výjimky. A musela vyhovět ona i její děti jeho úchylkám. Potlačovala svoji plodivou sílu, protože všechnu energii spotřebovala na svoji ochranu před mužem.

Najednou přišlo poznání, že žít se dá i jinak. Svobodně. S úctou jednoho ke druhému. V rovnosti. Že se může žena muži zcela odevzdat a zůstat přitom sama sebou.

I když Igor s Monikou oficiálně popírají, že by šlo v Tantře o nějakou terapii, pro mě znamenají první dny cvičení začátek ozdravného a obrodného procesu.

Zůstala ve mně ještě stále spousta strachu, vlastně mám strach i z pokračování cvičení, co přinese, jaké moje problémy odkryje, o kterých nevím. Šíleně se bojím, ale v první dynamičce ten strach vykřičím. Těším se zítra.